Přechod přes Hoverlu

 

Úvod

Jednou jsme se s kamošem sešli, a jen tak jsme u pivka prohodili, že by jsme mohli někdy v létě vyrazit do rumunských Karpat. A taky že jo. Jedno léto jsme tam trávili v Retezatským pohoří 10 dní. Tenhle rok jsme si vybrali taky Rumunsko, ale tentokrát vyšší pohoří Fagaraš. Snad jen díky záplavám, a nezaručeným spojům do oblasti, jsme se rozhodli od Rumunska ustoupit, a vyjet raději na Ukrajinu. Vybrali jsme pohoří na Zakarpatké Ukrajině, na samém výběžku našich prvorepublikových Československých hranic s Polskem a Rumunskem. Pohoří kde se nachází nejvyšší hora Ukrajiny, pohoří Čarna hora……

 

1.den – odjezd z Brna

V pátek po sbalení věci, jsem šel na chvíly za Kamilem dom, kde jsme ještě popíjeli vínko, a uklidňovali si nervy z balení batohů.. Poté jsem šel do místního klubu Jasmín. Došel jsem dom až nakonec ve čtyři ráno…

V devět ráno jsem byl už na nohách. Proběhly poslední přípravy na cestu, a ve 12:15 mě prozvání Honza, který byl pověřen do role našeho taxikáře. Nakládáme ještě Kamila, a jedeme na nádraží.  Z Brna odjíždíme ve 12:50 vlakem do Olomouce, kde jsme něco málo po druhé hodině. Na autobusové nádraží odkud nám jede přímá linka na Ukrajinu si zkracujeme cestu přes velký areál železniční stanice a jejího kolejiště. Měli jsme na to hodinu, tak jsme si stihli v pohodě vypít i kafe.

V 15:20 vyrážíme a za nějakou hodinku stavíme na Česko-Polských hranicích, kde stojíme zhruba další hodinu. Bez problému pak projíždíme Polskem s měrem k východu. Na hranicích Polsko-Ukrajina stavíme někdy kolem druhé ráno. Prohlídka je již dúkladnější. Musíme vyplňovat kartičky, které musíme nosit společně s pasem na území Ukrajiny. Takový malý doklad o povolení pobytu. Hned za hranicemi stavíme u jednoho krámku, který by u nás nabral podoby spíš smýšenýho zboží, než Freeshopu, a měníme tam Eura za ukrajinské Hřivny. Tuším, že jsem jich měnil 20 a ještě mí polovička zbyla. Usínám, a následně se probouzím před osmou ranní hodinou. Moje zvědavé oči pozorovaly okolí autobusu, zatímco nenasitné ruce stále chmataly  nové kousky řízků, kterých bylo oprvadu mnoho. Po chvíly jsme je nemohli, ani cítit. Před příjezdem do naší konečné stanice Rachova, nám řidič zastavil u jednoho pomínku, a seznámil nás se skutečností, že jde o geografický střed Evropy. Udělal nám i společný foto. To že nechal stát mezinárodní autobus uprostřed silnice i s lidmi uvnitř ho očividně nějak netrápilo. Chtěl nám dvěma cizincům, udělat zdřejmě radost. Po chvíly jsme dojeli do Rachova.

 

2.den – Ukrajina v Rachově

V Rachově jsme dlouho nepobyli. Koupili jsme chleba, a po necelé hodince jsme odjeli polorozpadlím autobusem do horské vesnice Luhy. Byl to spíš mikrobus a za zmínku stojí určitě! Jeho polorozpadlá kontsrukce s narvaným vesnickým osazenstvem, dělalo dokonalý dojem, jakoby šlo o návštěvu do minulosti. Něco málo po hodině jízdy jsme urazili do 30km vzdálené vesnice. Řidič nás za tuhle jízdu obdaroval dvakrát tak věší taxou, než je standard pro domorodce. Ale jde o zanedbatelnou částku, tak to neřešíme.

Poslechli jsme si rady místních usedlíků, o tom že nemáme chodit, tam kam vlastně jít chceme, a s posledním nashle jsme odkráčeli kolem dřevěných domků směrem k rezervaci. Po cestě jsme se zastavili a převlékli do oblečení, ve kterým jsme trávili nastávající dny. Prošli jsme branou parku, proběhla zběžná kontrola místním strážcem a po ujití, pár kilometrů jsme vybrali ideální místo, pro první táboření. Postavili jsme stan, rozdělali oheň, najedli se a šli spát. Zmínku snad stojí to, že jsem si během sušení propocenýho trika nevšimli, že mi chytlo. Přišel jsem tedy hned ze startu o jedno tričko.

 

3.den – první výstup na horu Stoh

První noc proběha dobře. Spalo se dobře, ani chladno nebylo. Po snídani, která pro mě znamenala chléb s uzenou rybou, vyrážíme po dřevařské cestě kolem řeky Tisi pomalím stoupáním na jih směrem k Ukrajinsko-Rumunským hranicím, až k pramenům Bílé Tisy. Cílem je první výstup na horu Stoh. Tato 1600m hora je zvláštní tím, že za 1.republiky jejím vrcholem probýhala hranice ČSR, Polska a Rumunska. Dnes se jejím vrcholem projímá hranice Ukrajiny a Rumunska. Po necelé hodině pochodu nás přepadne déšť. Nezbývá než se převlíct do nepromokavího oblečení. Déšť po chvíly zase přestává. Není se čemu divit. Už jsme zase v Karpatských horách, ve kterých není o podobné radovánky nouze. Zase se tedy převlíkáme do kraťasů a vyrážíme dál. Po nějaké době docházíme na místo, kde končí zpevněná dřevařská cesta a pokračujeme viditenou horskou ztezkou dále poproti proudu bystřiny.

Ujdeme po ztezce pár minut, a začíná první brutální výstup. Po pár minutách úpornýho výstupu se vyškrábeme na loučku s přístřeškem, kde ještě před pár dny spával pasák dobytka. Z loučky byla viditelná cesta dál do prudkýho kopce mezi stromy na mnohem větší louku i s dřevěnou polorozpadlou salaší. A tady nastala první chyba, díky které jsme měli komlikace. My jsme si totiž celou výpravu snažili vypomáhat kapesním průvodcem. Psalo se tam  tam doslova, že na horu Stoh vylezeme tak, že se po výstupu na loukou vydáme poněkud vlevo, abychom z holího bezvýznamnýho hrbu hory Stoh došli na samotný vrchol hory. Drápeme se tedy dál nahoru, a zastavujeme se u jediné viditelné cesty, která vede dál směrem v levo do lesa. Jenže cesta se stáčí doleva, a vede zpět dolů k druhému prameni Tisy… Zastavujeme se, sundáme batohy a vydáváme se každej jinou stranou na průzkum okolí. Nic jsme nenašli, ale všimli jsme si, že protější kopec, má holý hřbet, který pak stoupá dál k vrcholu. Rozdodnutí padlo na slezení do bystřiny z prudkýho kopce mezi lesním porostem, a následným výstupem na holý hřbet neznámého kopce „X“. Vypadalo to snadně, kdyby tráva na kocpi „X“ byla vyšší než my samy, a ještě jsme se musely prodírat trnovími křovinami ostružníku. Další težkej výstup, po kterým přišlo zklamání, protože z pohledu který se nám naskytl jsme zjístili, že louka, ze které jsme sešly byla součásti našeho dnešního cíle, tedy hory Stoh. Jen blbým popisem v průvodci došlo k omylu. Dali jsme si kousek chleba s paštikou, taky musli tyčinku a začali jsme sestupovat, teď už po cestě vyježděné od auta zpět k pramenům Tisy. A znovu začal nepříjmený výstup na loučku, ze které jsme před nějakou chvilkou přišly.

Na louce jsem shodil batoh a šel na lehko po lehce přehlednutelné ztezce v pravo na loučce, která vedla na velkou louku se salaší poněkud více v pravo. Nad salaší, asi 100 vpravo, v rohu louky byla další velice ztěžka rozeznatelná ztezka vedoucí lesem na další poměrně malou horskou louku, hojně posetou kravskými lejny a nedávno opuštěným obydlím pastevce. Dobytek se totiž koncem léta stahuje z hor do usedlostí v nížinách. Vrátil jsem se zpět, sdělil co jsem viděl Kamilovi a vyšli jsme na velkou louku k salaši, kde jsme si vysekali v porostu vedle boudy na malinké rovince místo pro stan. Věci jsme nechali přes noc v salaši a spali tak komfortně ve stanu. Po večeri jsme ještě prohodili pár slov, a po deváté šli spát.

 

4.den – výstup na hřeben

Ráno jsme vstávali opět s náladou a vtípky, jak jen to šlo. Po snídani jsme sbalili tábor se všemi věcmi, a začali stoupat doprava do prudké louky. Prošli jsme malou lejnovou loučkou, a stále pokračovali pomalu ztrácející se stezkou  vedoucí stoupavě nahoru. Po chvíly i ta zmizela, a tak jsme laicky zaměřili azimut na bod, kde jsme si myslely, že bude vrchol. Po chvíly, když jsme viděli necelích 200 metrú od nás kraj hřebene, jsme odbočili víc v pravo, a konečně jsme byli na cestě kam by se vešel v klidu i náklaďák. Vytoužená pohraniční hřebenovka byla pod našima nohama. Udělali jsme nějaký foto u pohraničních sloupů a rychle zmizeli, aby nás nechytli ukrajinští pohraničníci. Po necelém kilometru pochodu jsme sundali batohy, schovali je do křovin, a vylezli na lehko na horu Stoh. Bylo tam krásné panoráma na Rumunsko i Podkarpatí. Když jsme sešly dolů, tak jsme s batohama pokračovali po havním hřebenu tentokrát na sever k Čarne hoře. Minuli jsme stádo koní, pastaveckou usedlost, a střídavě jsme procházeli porostem lesa, nebo louky. Prošli jsme kolem další usdlosti, kde jsme poprvé od Luhú potkali člověka, který nám ochotně poradil jak dál. Po dalším šlapání docházíme na další prudkou louku. Vrch kopce (dle mapy asi hora Vichid 1500m), na kterým louka ležela byl tak strmej a vysokej, že nebylo vidět, co je za ním. Dokonce ani 2000m vysoká Čarna hora.  100% jsme věděli, že Čarna hora je za ním, ale nevěděli jsme vůbec, jak ten kopec obejít. Cesta vedla vlevo k západu, i v pravo na nedalekou usedlost. Šli jsme se zeptat k usedlosti, jestli by nám neporadili. Buhužel domorodci byli tak ignoranští, a výtředně nám dali najevo, že nemají zájem o jakoukoliv spolupráci. Byl už večer, a tak jsme se na úpatí louky utábořili. Dojedl jsem večeři, a ještě než jsem usnul jsme s Kamilem sledovali povyk kolem nás. Pasáci naháněli zatoulanou krávu po lesích. Pak jsem usnul, jako kotě. Byl to dost náročnej den.

 

5.den – Čarna hora

Probouzíme se budíčkem, jako vždy v 7:30. Z nedaleé usedlosti je slyšet trocha vzruchu, a povyku. Pastevci svolávají stádo na pastvu. Snídáme a balíme tábor. Odcházíme nakonec cestou vlevo nahoru po louce k SZ. Pomalu stoupáme, mineme pramínky vody, kde doplňujeme zásoby vody, a jdeme rovnou po cestě k lesu. Nejhorší na tom je, že nevíme kam jdeme. Nikde žádná značka, ani staré pohraniční kameny, které by nás měli spolehlivě vést, jak bylo psáno v prúvodci tady nikde nebyli. Po půl hodině cesty lesem docházíme na jinou horskou louku. Byli jsme nejistí, protože jsme nestoupali nahoru, nýbrž mírně klesali. Cesta se nám nezdála. Vylezli jsme na vrch louky odkud byl, alespoň konečně výhled. Byli jsme rádi, že konečně víme, kde jsme.

Obešli jsme tedy Vichid z leva, Čarna hora byla před námy, ale dělilo nás od ní ještě údolí a pár skal. Vypadá to, jako banalita, ale slízt dolú, by znamenalo 100% další bloudění. Rozhodli jsme se odejít z louky směrem zpět, ale jinou cestou, kterou jsme objevily. Vedla sice zpět, ale přímo k vrcholu Vichida, a ne jak ta cesta předtím kolem něj. Konečně jsme zase stoupaly. Viděli jsme na zemi občas papírky od čokolád a jiné odpadky od turistů kolem stezky, což nám dávalo naději, že jsme na turisty hojně užívané cestě. Máme jinej styl pochodu, než dny předtím. Teď si dáváme každých 15 minut pitnou pauz. Po půl hodině docházíme ke křižovatce tvaru „T“. Pět metrů od nás nahoře je v křoví dobře viditelný starý pohraniční kámen. Super! Nálada se zvedá. Jsme na správné cestě, a stoupáme vzhůru na Vichid. Na vrcholu Vichidu tvoříme pár fotek, a jdeme po hřebínku k úpatí samotné Čarné hory. Vyjdeme do třetiny hory, a dáváme pauzu. Oblíkáme si dlouhý blůzy, dáváme musli svačinku, vodu a jdeme dál. Po nějaké době jsme u vrcholu. Teď teprve vidíme detaily staré meteorologické observatoře, nebo spíš její ruiny. Je to senzace. Kdo by něco takového čekal na hoře 2020m vysoké. Jdeme do bývalého areálu observatoře, shazujeme batohy, a já jdu na lehko obhlídnout blízké okolí observatoře. Je to vážně krása. Slovy se to téžko popíše, ale nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Stručně teda popis. Z vrcholu vede jeden hřeben k východu, ale není dlouhej. Další vede již po naší trase k severo-západu, přesněji 340 stupňů. V dáli je vidět, že i on se dělí.

Dojdu zpět za Kamilem, a protože je něco po poledni vytahujem vařič, a jdeme objedvat. Po jídle potkáváme první turisty. Mladých 6 poláků, (3 kluci, 3holky). Dávám s nima řeč, ani jsem nevěděl, že umím ještě tak dobře polsky. Později jsme polštinu v horách využíval víc, než Kamil ruštinu J. Potkáváme na vrcholu taky čecha žijícího na Ukrajiné i s jeho ukrajinskou přítelkyní. Dáváme řec, pijem kafe, a po přijetí důležitých rad se loučíme. Máme od nich pozvání do Ivano-Frankovska, velkoměsta ve vedlejším okrese.

Odpoledne scházíme z vrcholu hory po hřebeni v naší trase. Tady jsou už stezky značeny stejně, jako turistycké cesty u nás. Hhned pod úpatím hory, u prvního zdroje vody rozbíjíme tábor, pro dnešní noc. Ještě stojí za zmínku večeře. Já ji ochucováním pepřem totálně podělal, a vyhazoval jí. Kamil pro změnu mýchal instatní omáčku s bramborovou kaší, a ta taky letěla z kopce do zeleně. Zvedá se vítr, a padá mlha, tak jdeme spát.

 

6.den – Po hřebeni k plesu

Dnes se mi spalo blbě. Snídané proběhla hodně na rychlo, jen balíček sušených rozinek. Nemáme moc vody. Balíme rychle věci, a odcházíme po hřebeni na SSZ. Od rána je krutá mlha, viditelnost do 10-20m. Po nějaké době nacházíme vodu. Od této chvíle jsme neměli se zdroji vody problémy. Byla tu pomérně často. Počasí se zhoršilo. Silný vítr, mlha, občas slabý déšť. Na foto, nebo výhled po širokým okolí nebylo, ani mysl. Musely jsme najít tábor, pro dnešní noc. Lépeřečeno horské jezero, které jde dobře vidět z cesty, ale nevíme kde přesně, ani na jaké straně bude. Víme jen tolik, že má být dobře vidět z cesty. Jenže při takové mlze to je nemyslitelný. Pár hodin pochodujeme po hřebeni. Společnost nám dělají staré pohraniční patníky. Tu a tam se mlha občas protrhá pod náporem větru. Tu a tam vidíme okolí pod námi, než se zase zatáhne. „A je to tam!“ Před námi dole, 100m vpravo horské pleso. Cíl cesty. Ideální tábor hned vedle plesa. Máme strašnou radost. Scházíme dolů, a stavíme stan. Kamil zůstává a já jdu zase na lehko na obchůzku okolních vrcholů kolem jezera. Neodpustím si jít, ani v tak blbým počasí na vrchol hory Turkul, přímo nad jezerem. Viditelnost sice na prd, ale aspoň ten pocit. Vyrývám na vrcholku do kamene iniciály P.Z.L., a lezu dolů. Před večeří jsem neodolal, a vlítl jsem se vykoupat do jezera. No, při tom počasí to byl masakr, ale bylo to super. Dvě tempíčka, a rychle ven se zabalit do tepla. Proběhla tentokrát znamenitá večeře, malej relax v podobě četby, psaní  a usínáme. Zítra nás čeká výstup na samotnou Hoverlu, tak jsme nažhaveni.

 

7.den- přes Hoverlu pod Petros

Vstáváme chviličku před půl osmou. Kamil se jde jako vždy první najíst, zatímco já si balím ve stanu věci. Potom se to prohodí. Je to užitečný. Nikdo nikoho nezdržuje, a nemotáme se navzájem pod rukama. Dnes byla dost chladná noc. Použil jsem i svetr. Počasí se vůbec změnilo za poslední dva dny. Bermudy, už ani nevytahuju z batohu. V 9:30 vycházíme od jezera. Poslední nostalgický pohledy na tu krásu, a jdeme po stezce, která obchází horu Turkul zleva. Za ní se napojujeme na naši hřebenovku. Počasí se nemění jen vítr a mlha. Ikdyž ze začátku se nám občas tu a tam ukázalo těsné okolí pod hřebenem. Obešli a přešli jsme pár vrcholů, když začalo stoupání na něco, co vypadalo hodně jako hodně vysoký. Vítr hodně zesílil, a mlha jak by smet. Málem mě vítr svími nárazy několikrát smekl na zem. Taky se dost ochladilo. Chladno i vítr teď neúprosně bičoval moje propocené svršky. Humus. Stoupáme dále, a míjíme značku 1900m/n.m.. Napadlo mé, že stoupáme na Berezněskul (2035m), protože na Hoverlu se mi to zdálo moc brzo. Za chvíly míjíme 2000m/n.m. Ten vítr je neuvěřitelnej, ale zase na druhou stranu mě brutálně vybízí k většímu tempu, a brzy jsme nahoře. Čekám na Kamila, schovávám se za kámen, ale nemá to cenu, fouká všude, a tak mi nezbývá, než stát propocenej v té patálii kolem. Jsme téměř nahoře, jdeme dál, a slyšíme hlasy. Najednou v husté mlze vidíme i nějaké pomníky. Jééé! Vždyť to není Berezněskul, to je samotná Hoverla (2065m). Výhled je sice k ničemu, ale máme i tak radost. Nahoře dávám řeč s polským průvodcem nějaké skupiny mladých lidí. Ptám se ho i na cestu, protože v té mlze člověk neví. Na vrcholu není překvapivě vítr, ale i tak sestupujeme. Jdeme dál na SZ. V 1800m nacházíme dokonce lavičky na sezení. Shazujeme batohy, a jdeme objedvat. Je to děsná změna. První dny byla orientace jen na nás, málem jsme si prosekávali cestu mačetou, a tady je krásná cesta, zančená, a co víc pikikoví lavečky se stříškou. Zvedáme se a pokračujeme v cestě. Míjíme dřevěnou kapličku, pro turisty, taky pár chatek, kde v sezóně sídlí jak´ási informační služba. Míjíme taky nouzovou boudu, pro nocleh, počmáranou hakovími kříži J. Něco málo po třetí odpoledne docházíme pod horu Petros (něco přes 2000m). Stavíme stan, taky oheď, kde sušíme věci. Ještě si stihneme udělat venku večeři, ale počasí nás vehnalo do stanu. Teď sedíme, ležíme, čteme, a já píšu…… Začalo pršet k tomu všemu. To není dobrá vyhlídka sakra!

 

8.den – Petros, Lazesčina

Vstali jsme někdy rádno, tradičně mezi sedmou a osmou. Proběhl zaběhnutej stereotip v podobě Kamil jde jíst a provede hygienu, Lukáš balí věci ve stanu, a naopak. Je sychravo, ale neprší. Po chvíly se počasí vyčasuje do dobré pohody. Než opustíme tábořiště, tak svítí docela dobře slunku a mraky jsou tu tam J. Přicházíme pod horu Petros, a zaujal nás její pravý sráz z našeho pohledu. Byl jakoby sesunutý, a působyl dojmem schodu, pod kterým někdo podrhl kus sklaního masivu. Pod Petrosem schováváme krosny do keřů, maskujeme je a lezeme na horu jen v blůzách. Slunko začalo žnout, takže jsme skončili nakonec v tričkách. Zase jsem si musel vybrat, při výstupu jinou cestu, a zatím co se Kamil drápal nahoru po cesta, tak já jsem zuby nehty skákal po travnato-skalnatým povrchu nahoru, jako kamzík. Jinak to nešlo, leda by se mi chtělo dolú rychleji, než dost rychle J. Potkáváme partu ukrajinských nadšenců, a po zhruba 45 minutách jsme na Petrosu, vysokým 2035 metrú. Odtud je vidět na západě vedlejší pohoří, nad kterým se povyšuje hora Bliznica 1880m/n.m.

Na východě je Hoverla, ze které vede hlavní hřeben pohoří směrem na jihovýchod odkud jsme přišli. Úplné vzadu je vidět i Čarna hora. Udělali jsme pár fotek, a vyrážíme dolú. Když jsme slezli, tak jsme po vydatným obídku vyšli na sever do Lazesčiny, vesnice s vlakovím spojem, hned pod úpatím Hoverli. Cesta vedla serpénovitě dolú. Sestup, sestup, sestup. Po několika hodinách dorážíme k turbáně (horské chatě), plus nějakým objektúm navíc, který i tak leží ješté dobrých pár kilometrů před Lazesčinou, ale lidí je tu, už vcelku dost. Jdeme údolím řeky, a uvědomujeme si, že tahle řeka byla nahoře sotva znatelný pramínek, vlastně jen blato mezi kravím trusem na louce. Tady v údolí musí tahle řeka brát vše za své, když je obleva. Dokazují to nesčetné urvané břehy, strhané mosty, zdevastovaná silnice. Procházíme bránou vstupu do parku, kde si nás odepisuje zdejší, asi správce. První domy v Lazesčině mi připadaj stejné, jako ty v Luhách. Jsme celkem psychicky i fyzicky už unaveni, ale mijíme obchod, kde kupujeme chleba, oplatky, a hlavně vynikající nápad Kamila dvě pivka. Dokonale se spravila nálada, a kondice. Potkali jsme ještě pár obchodů, ve kterých kupujeme furt to samí. Pivo, oplatky, taky domácí máslo na váhu, nebo klobás J. V hostincích se nezastavujeme, a protože je už večer, tak procházíme vesnicí a za jejím konce se stáčíme prudce doleva, zalezeme na okraji do lesa, a rozbíjíme už za tmy tábor. Stihneme se ještě přežrat chleba s máslem a klobásou, nebo spíš já J. Pak chystáme věci na ráno, protože autobus jede dřív, tak i mi budeme stávat dřív, než je zvykem. Jdeme spát……

 

9.den – 245km za 6 hodin

Celou noc prší, i teď ráno. Kamil si oblíká Gora-texy a leze ven. Já zatím balímve stanu, jak  se dá zatím co Kamil venku rozjíždí lahváče. Po sbalení věcí uklízíme i stan. Přestává pršet, ale nepromokavé věci ještě necháváme na sobě. Jdeme zpět do Lazesčiny. Míjíme slečnu, která nám sdělí, že autobus do Rachova jede někdy teď. Na otázku kdy teď nám odpoví, že ještě nejel, takže někdy teď. Ironicky jsme se zasmály, poděkovali, a šli na zastávku, kde se Kamil převlíká z goráčú do bermud. Přijíždí, asi po 20 minutách, a co nás velice potěšilo, že jede, až do Mukačeva. Od tam je to jen 30km do Užhorodu, kde je už přechod na Slovensko. Platíme u řidiče, kterýmu jsme nedorozuměním málem nechali na naše 300 korun díško J.  Odjíždíme tedy z Lazesčiny plní očekávání z cestování autobusem po východní Evropě. Míjíme hotel s názvem Edelweis. Nechápeme, ale neřešíme to, a děláme si na úkor hotelu ironický poznámky. Projedeme nějakými městy a vesnicemi, když dorážíme do Rachova. Jdeme na kafe. Řidič nás uklidňuje, že máme čas, že můźeme v klidu pít. A taky že jo. On totiž takovej řidič na Ukrajině nikam nespěchá. Klidně čeká na nádraží ve městěch i 15-30 minut, kdyby náhodou ještzě nabral nějaký lidi navíc, aby měl, alespoň trošičku větší kšeft. K tomu se započítá to, že řidič běžné takové delší linky má po pravici na sedadle, ještě poladníka, kterej kasíruje peníze za lístky. V Ráchově čekáme, asi půl hodiny. Udělali jsme ještě poslední fotky, a vyjíždíme. Kousíček za městem autobus stavý, u závory a z objektu po pravici vystupují dva vojáci, kteří kontrolují cestující (doklady, totožnost,……). Ještě tam funguje trochu policejní vláda, jako za komunismu u nás. Svým zůsobem jsem to ocenil, protože mají monitorovaný silnice, pro případ útěku nebezpečných osob, nebo utečenců, a není se čemu ani divit. Vždyť Rumunská hranice byla vzdálená do 30km. Úplatky po nás naštéstí nikdo nechce, takže jedeme dál. Savíme v dalších městech, kde se situace s přestávkami na nádražích opakuje, ztrácíme nervy, agresivita ustupuje, protože to stejně nemá cenu, a tak kupujeme pivka a popíjeme je v autobuse, kde si deláme ze všeho, už jen srandu. Kopírujeme těstě hranici s Rumunskem, a po zhruba 6 hodinách urážíme vzdálenost 245km, a vystupujeme z autobusu v Mukačevu. Tady trávíme, asi 10 minut, když si platíme místo v maršutce do Užhorodu. Maršutka to je vlastně dodávka-mikrobus, soukromník kterej vozí lidi z města do města. Mimochodem nesrovnatelně lepší služby, než autobusová doprava Ukrajiny J. Cesty tady se dají už srovnat s našima, a po nějaké chvíli jsme v Užhorodě, kde jde všechno strašně na rychlo. Sotva stavíme, tak vedle vidíme autobus na Slovensko. Nejede sice do Košic, jak jsme si mysleli, ale kašlem na to, a jedeme s ním, alespoň za hranice do Michalovců, prvního většího mětsa na Slovensku. Na hranicích vystupujeme všichni ven a jdeme na celnici. Začínáme nervovat, protože máme nějaké zbraně včetně metrové mačety, a na Ukrajině se nesmí vůbec převážet zbraně přes hranice, jen kapesní nůž. Kamilovi našli mačetu v batohu a je nucen vybalovat celej obsah zavazadla. Čekám, kdy půjdu na řadu já, ale po skoro hodinové debatě, řešení, a čekání jsme vypuštěni a to dokonce bez mé prohlídky. Řidič kterýmu jsme dlužili peníze za jízdenku, protože jsme neměli slovenskou měnu se očividně postaral, aby nás pustili a neopruzovali, víc než je nezbytně nutné. Za hraniceme jsme zastavili na benzínce a proměnili peníze na slovenský, a zaplatili řidiči dluh.

Kolem šesté večer, asi po půl hodině od hranic vystupujeme v Michalovcích na autobusáku. Hned vedle je supermarket Tesco. Páni taková civilizace, na kterou jsme si odvykli. Nečekáme a hrneme nakupovat jídlo. Stejně jsme od rána nejedli. Bylo to celkem ve spěchu, protože v 18:30 nám jel od Tesca bus do Košic. Stiháme to krásně, a někdy po osmé jsme v Košicích na velkým autobusovým nádraží. Zjíšťujeme, že žádnej spoj na ČR dnes uz nejede. Ostatně jsme s něčím takovým počítali, a tak jsme se smířili s tím že strávíme noc v Košicích, nebo za městem ve stanu. Ostatně to je kouzlo cestování, počítat s nečekaným, improvizovat, a hlavně bez stresů. O těch by jsme si mohl is Kamilem navzájem povídat J. Vycházíme tedy z haly, a jdeme směrem na vlakáč, kterej je hned vedle. Potkalo nás tam obrovský štěstí. Totiž tohle stojí za rozepsání.

U cedulí na autobusáku nás oslovila starší paní, taková babička, a sdělila nám  vlastně, kde je vlakové nádraží. Když jsme vycházeli z haly autobusovýho nádraží, tak za nama došla zase s tím, že jí říkala nějaká paní, že nám jede zhruba za pů hodiny autobus do ČR, od nějakýho hotelu vzdálenýho pár zastávek tramvají, a pokud tam budou mít místo, tak by jsme jim mohli jet. Rozhodli jsme se teda nechat dráhy na potom, a sedli jsme na tramvaj dle instrukcí babičky. V té samé tramvaji jsme jí zase potkali, a hned se k nám zase hlásila. Dala nám lístky, a vůbec za to nic nechtěla, a ukázala nám, kde vystoupit. To byl pech, protože když jsme došli k hotelu, tak tam už stáli tři dvouposchoďový místenkový autobusy, s řidiči venku, kteří zrovna odbavovali cestující. Jeden byl plnej, druhej nám řekl, že máme zkusit i poslední, a když nic, tak se máme vrátit. Nakonec jsme se vrátili k tomu druhýmu, kde jsme dostali, jak nám bylo sděleno VIP místa u dveří. Nic navrch za to nechtěl jen 400,- za jízenku, a jeli jsme rovnou do Brna J. Jeli jsme celou noc, a ráno kolem půl pátý dorážíme na Zvonařku. Nechce se nám dom, a otvíráme proto, dveře noblesního podniku u Padowca. Dáváme pivko, dokecáváme zážity, požitky a někdy ráno nabýráme směr domov.

 

Záveř:

Vlastně žádnej nemám. Na to že to dopisuju, až teď v prosinci, tedy 3 měsíce po, tak to mám celkem živě v paměti i detaily, takže to napovídá tomu, že to stálo fakt za to. Musím podotknout, že z mého vyprávění to všechno nevyzní, tak jak jsem to cítil já osobně, ostatně pocity jsem se snažil moc nezaznamenávat, ty si může snad kažej domyslet sám. Ostatně kdo nezažil na vlastní kůži nic podobnýho, ten to stejně nepochopí, ani to že stojíš ma nevyznamnýho vrcholku a tápeš kde jsi, ani že se někam škrábeš hodiny, a zjístit že jsi na špatným místě, slízt zpět a vyškrábat se na další……

To je krása takovýho dobrodružství. Jak rád říkám, život není o stereotipním pravelným dýchání. Život se tvoří chvílemi které nám beru dech. Takže zase příště…