Přechod rumunského Retezatu

Sobotní odjezd z Brna jsme plánovali již nějaký ten měsíc předem. No ještě aby ne, když je to náš první výlet do hor. Vlastně první nezávazná zmínka na toto téma padlo v místním nejmenovaném baru. Když jsem v pátek začal balit svůj první trekový batoh, málem mi vztekáním se pukly nervy. Musel jsem se přiopít, abych to ustál. Večer jsem se stavil ještě za Kamilem, který na tom byl zrovna tak. Nakonec jsme u něj popíjeli až do jedný v noci, až dokud jsme nedopili láhev, a neochutnali Rakije J.

V sobotu po obědě vyrážím na parkáč, kde mne čeká Kamil s Ludvíkem, který nás odváží na autobusové nádraží v Brně. Autobus jedoucí z Prahy, má ale hodinu zpoždění. Ani po příjezdu do Brna, to nevypadá, že by byl odjezd reálný. Autobus má poruchu na motoru a dva rumunští řidiči se jej za asistence mechanika na telefonu pokouší rozdýchat. Nakonec se zadařilo, a tak odjíždíme z Brna po 2hod zpoždění. Cesta je dobrá, občas hrají filmy, a sem tam se po pár hodinách zastavujeme na WC. Na hranicích Maďarska a Rumunska nám delegát zájezdu říká, že máme vybrat 5,-EUR za osobu jako bakšiš. Pokud nedáme, provede nám místní celní správa hloubkovou protidrogovou kontrolu celého autobusu i se zavazadly. Peníze jsme všichni samozřejmě odevzdali, abychom vzápětí z hranice rychle zmizeli. Míjíme Temešvár, kde se na místním tramvajovém kolejišti periferie města, páslo stádo krav J. Po pár dalších hodinách dojíždíme do cíle naší cesty v tomto voze. Jsme ve městě Deva.

 

Je ráno a v Devě měníme peníze na místní měnu. Po chvíli strávené ve městě odjíždíme rychlíkem do města Siméria. Na Simérijském nádraží se nám snaží vnutit své služby místní mladík. Rád by nám nosil naše batožiny, s čímž nesouhlasíme. Naštěstí jde kolem policista, který pikolíka odhání. Se Simérie jedeme osobním vlakem do města Hateg a odtud se musíme nějakým způsobem dostat do městečka Subštetáte, které je prakticky výchozí bod pro túru. Další spoj dále jede až za mnoho hodin, proto se rozhodujeme jít pěšky popřípadě stopem. Je to dobrých 30km, takže se vydáváme po kolejích směr pohoří Retezat. Po hodině šlapání po kolejích, scházíme na silnici a vzápětí nám staví traktor s vlečkou. Smlouváme s ním, a poté co jsme mu zaplatili, nás nabírá a jedeme vzhůru po serpentýnách, až k samotnému nástupu, k první horské cestě. Není to nejlevnější, ale neřešíme to, protože jsme už docela unavení. Čeká nás ještě mnoho metrů převýšení k prvnímu táboru a tak jsme vyrážíme nahoru. Do tábora docházíme v podvečer. Je to vlastně řídká část lesa ve svahu, kde se stanuje mezi stromy na nahodilých rovných místech. Na jednom místě stojí chata. Jmenuje se Pietra Cabana a je ve výšce 1400m nad mořem. Je zde postavených mnoho stanů. Je to má první noc v horách ve stanu a jsem z toho drsného okolí nervózní. Vaříme večeři a jdeme spát. Je už tma, opodál hoří oheň, a je velmi vlhko, ale s únavou usínáme velmi rychle..

Druhý den se budíme se Sluncem ne nebi.  Rázem jsme veselý, a po snídaní bouráme stan, pakujeme věci a vyrážíme vzhůru  do sedla, a dále k jezeru Buccura, kde je další stanový tábor.  Je to ve 2055m. Cesta vede kolem horské bystřiny, stále nahoru. Po nějaké době mizí s výškou les, a pokračujeme k již okem rozpoznatelné skalní stěně sedla. Je to ovšem ještě daleko, a převýšení spolu se zátěží na zádech nás nemilosrdně udolává. Dáváme si různé posilňující tatrankové pauzy, ale i tak máme docela dost. Ještě k tomu začíná být dost proměnlivé počasí. Takže chvíli prší, pak fučí vítr, vzápětí padá hustá mlha, aby ze za další půlhodinu roztáhlo slunko a pak zase mrholení. Někdy odpoledne přelézáme sedlo na Buccurou a míříme dolů ke stanovému táboru. Jeho přítomnost mne dost uklidňuje. Je zde i chata horské služby a taky zhruba 20 stanů s horskými lidmi. Stavíme stan uprostřed ochranné zídky z kamenů, které zde stojí, aby upevnily stabilitu stanu. Silný vítr zde umí lámat stany v konstrukci. Tuto informací se dovídáme vzápětí od českého turisty. Uvaříme si večeři a padáme únavou do spacáku ve stanu.

Třetí den v horách ráno poleháváme. Je sychravo, jemně poprchává. Když pak na chvíli přestává, vylízáme ven a jdeme na lehko ne hřeben, kde zamíříme po hřebeni na západ k hoře Mt.Retezat. Za hodinu jsme pod jeho nástupem. Výstup na samotnou horu trvá asi 45 minut, a cestou míjíme spoustu lidí. Mezi nimi i třídu mladých 10-12 letých holek, který kolem nás proběhnou jako bychom byly bobky v trávě. Na vrcholku si s Kamilem gratulujeme a začínáme sestup zpět do tábora. Akorát se rozhodujeme, že nepůjdeme od hor stejnou cestou po hřebení, ale že půjdeme exponovanější cestou na jih a pak zpět na východ. Cestička vedla po skalách kolem přírodní rezervace.  Míjíme velmi úzké chodníky s velkým přetížením a po pár hodinách jsme zpět v táboře. Zalézáme do stanu, a čteme si. Po večeři si dávám hygienu v místní ledové vodě a jdeme spát.

Další den je opět deštivý. Tentokrát o něco více. Skupina lidí se zvedla, zabalila stany a odešla z Buccury pryč. Když se trochu vyčasilo, podnikáme výlet na lehko pro změnu na druhou stranu od táboru. Jdeme na  východ na dominantní horu Papusa 2508m, která stoje vedle jezera. Je to náročnější výstup, ale bez batohů jsme o chvíli nahoře. Zatahuje se a tak jdeme zase do stanu. V táboře si zašívám věci, spravuju utržené poutko na stanu a čtu si. Při umývání nádobí po večeři mi uplaval lžíce, takže si novou vyřezávám z kusu dřeva, který jsme zde našel. Jelikož je furt deštivo, domlouváme se s Kamilem co dál. Je rozhodnuto, druhý den se již více zdržovat nebudeme a půjdeme od Buccury na východ přes hřebeny  až do dalšího tábora..

Ráno vstáváme, nasnídáme se a po ranní hygieně balíme stany. Batohy máme na zádech a mizíme chodníkem mezi kameny až úplně nahoru k hřebeni k nejvyšší hoře pohoří Retezat  Mt.Paleaga 2509m. Dorážíme ke hřbetu hory, sundáváme batohy a jdeme na vrchol na lehko. Za chvíli jsme zpět a pokračujeme dále na  východ po hřebeni. V jednu chvíli se rozehnala kolem nás mlha, a já sebou švihnul na zem, jako když spadne kamen z ruky. Měl jsem najednou kolem sebe asi metr hřebínku, a jinak z každé strany několik set metrů stěny J. Když jsme došli z tohoto hřebínku do malého sedla s dalším brutálním stoupákem v exponované verzi, tak se rozhodujeme, že půjdeme na sever do kotliny pod horou, přes kterou máme dle mapy jít. Mělo by to jít snad sejít, a tak to zkoušíme. Omyl je však krutá daň. Scházíme dolů do kotliny a to co z dáli vypadalo jako pohodový svah, tak z toho je najednou skála 20m vysoká. Hledáme cestu dolů, ale nemůžeme nic najít. Nakonec se smiřuju s tím, že zde přespíme a ráno vyrazíme zpět do sedla a pak přes horu dále na východ, kde by měl být už normální sestup.  Ještě ale zkoušíme jednu variantu a to cestu potokem, který z kotliny teče.  Máme štěstí, protože cesta korytem potoka je schůdná. Občas použijeme 3,5m lano na stahování batohů, když třeba slízáme 2-3m skalky. V jedné fáty sestupu potoka míjíme udusanou rovinku se silným smradem zvěřiny. Jelikož jsme v Rumunsku, tak máme velké strach z medvědů. Dle velikosti udusání trávy, a rozvalin kolem soudíme, že by to mohla být cesta medvěda, a tak ještě rychlejším tempem  klesáme potokem dolů. Když se dostaneme dolů na louku, která je asi kilometr od tábora v mapě, tak jsme durch mokří. Příchod do tábora jsem popsal slovy: „Tohle je ráj!“ Byly zde stany, lidi, v dáli dětský tábor a hrozně moc krásná okolní krajina. Rozbíjíme zde stan a u kolegů nedaleko našeho stanu si sušíme věci u ohně. Po pokecu s Čechy u ohně se navečeříme a padáme únavou do bezvědomí..

Rán ose budíme, snídáme a vyrážíme dál. I když se mi nechtělo. Předešlý den byl dost opruz, ale nakonec se rozhodujeme, že jdeme. Jsme již nízko. Skalnatý terén je za námi, a my jsme teď někde kolem 1800m. I slunko nám už dělá společnost. Od dnešního dne bude svítit napořád. Máme z toho radost a tak se občas na louce zastavujeme, já dělám kotrmelce a stojky a Kamil fotí J. Míjíme už x-té stádo koní, ze kterých mám chvílemi i strach. Jeden neví, co jim hrábne v hlavě a představa, dusotu koní a mne na zemi, docela děsí. Cestou vidíme zajímavý úkaz. Na jednom místě totiž fouká vítr. Ten vítr ale fouká ve dvou pásech asi metr širokých. Jinak v okolí ani ve vzduchu nic. Koukáme na to jak tydý, ale jelikož nic nevyřešíme, jdeme dál. Ten den táboříme na louce nad pasteveckou usedlostí. Kdysi zde stála chata, ale lehla popelem, tak je zde v mapě zakresleno tábořiště.

Kamil s večerem odchází do usedlosti pro sýr. Kupuje celých 2kg sýru, který ještě ten večer sníme. Sýr je pěkně slaný,  a já z toho půl noci nespím, jak jsem dehydrovaný. Pořád piju vodu a chodím na záchod. Když už po několikáté v noci vstávám, slyším lomoz hromu a přes celtu stanu vidím záblesky. Vylízám rychle ven, abych napnul stan, ale když vylezu, tak čučím jak puk. Nad námi je je několika kilometrový pás jasné noční oblohy s hvězdami, ale na jihu a na severu jsou mraky, které provází hromy a blesky. Budím Kamila, aby to viděl taky. Nic podobného jsme ještě neviděli.  Upevníme pro jistotu stan, napneme celtu  a jdeme spát..

Ráno se probouzíme do slunečního dne. Po snídani vyrážíme na dlouhý, nekonečný sestup do vesnice Hobita. Trvá nekonečně dlouho. Pozvolné klesání na zpevněné lesní cestě, serpentýny a letní pařák. Takhle nějak vypadal několikahodinový sestup do první vesničky pod horama. Z Hobity vyrážíme po silnici do města Pui, kde se nachází nejbližší vlakové nádraží. Docházíme sem pěkně Sluncem zpaření a cestou znaveni. Zajímavosti je zde pro Středoevropana spousta. Z míním třeba záchody. Vše řádně označeno, namalováno jako u nás, ale když je otevírám, nacházím díru v podlaze a dvě madla na držení se během vykonávání potřeby J. Něco podobného jsem viděl v místním osobním vlaku.

 

 

Cesta zpět probíhala trošičku ve znamení zmatku. Z Pui jedeme známo trasou do Simérie, kde přelézáme na vlak do Devy. Z Devy jedeme vlakem do Temešváru (Timisquara), kde jsem kolem osmé večer. Na informacích došlo k nepochopení informací, a tak nasedáme na vlak do Budapešti. Po půl hodině jízdy přichází průvodčí a ubezpečuje nás o tom, že sedíme ve špatným vlaku. Nejedeme totiž do Budapešti, ale jedeme ve vlaku z Budapešti do Bukurešti. Ve dvě ráno tedy vystupujeme na první vlakové stanici, a není náhodou, že se jedná opět o město Deva J. Jelikož nic nejede, zkoušíme ze zoufalství stopovat. Je to opravdu zázrak, že nám o půl 3 ráno staví pán s osobákem, který má potřebu během cesty si povídat. Usedám na zadní sedadla a usínám. Kamil má to štěstí, že si musí díky znalosti angličtiny s panem řidičem povídat J. Pán nás vysadil na nádraží v Temešváru. Nastupujeme tentokrát do správného ranní vlaku a míříme do Budapešti. V Budě přesedáme na spoj do Bratislavy a odtud přímo do Brna. V Brně jsme kolem 4 hodiny ráno. Po strastiplné cestě usedáme na dojezdové benzince u našich domovů. Tato benzinka Agip, se stává na dlouhou dobu našim cílovým stanovištěm pro návraty z našich výletů. Zapíjíme poslední kroky z dovolené zdejším plechovkovým pivem a s probouzejícím se okolním životem a s východem pejskařů z domů, se loučíme a jdeme spát..

 

Lukasz