Přes Vizovické vrchy

 

 

 

Jeden letní víkend jsem se rozhodl trávit s kamarádem na úpatí Beskyd na Vizovickým souvrší. Jde o zhruba 5Okm dlouhý  hřeben, který se táhne od Vsetína po Luhačovice.

 

Výjezd vlakem byl plánován na 2O hodinu z Vyškova. Asi po hodině jízdy následoval přestup v Hranicích na Moravě, kde jsme trávili hodinu čekáním na další spoj v místním nádražním báru. V televizi běžel film Kurvahošigutentag, tož jsme nelenily a popíjely taky. V deset večer dojela místní lokálka, a my do ní naskočily. Naše konečná stanice byla ve vesnici Lidečko, nedaleko Vsetína.

 

Odtud následoval už přesun pouze po svých. Měl jsem náčrt mapy tužkou na papíru obkreslený z internetu a k tomu kompas, ale stačilo nám to. Orientace v tomto terénu nebyla opravdu složitá.

Bylo už po 22 hodině, a tak jsme se pár km za městečkem začaly poohlížet po místě na spaní v místních lukách nebo vzdálenějších lesích, ležících výše nad údolím. Plány priorit nám však přehodila rychle se blížící bouře. Úplnou náhodou  jsme jen taktak našly plachtami přikryté klády dřeva kam jsme taky hned vpluly, protože se už rozpršelo a všude létaly hromy a blesky. Pod plachtou jsme musely ještě po-přehazovat různé desky, a uložit se tak, aby na nás nakapalo, a aby se tam dalo alespoň trochu vegetovat. Hlavní je být v suchu, což se nám po krátkých úpravách povedlo.

 

Noc jsme přečkaly v pohodě. Ráno jsme ani nesnídaly, a rovnou vyrazily do prvního sedýlka. Od sedla jsme volily cestu již po značené stezce hlouběji po hřebeni. Absence mapy nás nakonec donutila chodit pouze po značených cestách. Musím uznat, že jsem já i s kamarádem naše hory zase podcenily, když jsme si říkaly, že u nás to tak horký s výstupy nebude. Jsme totiž zvyklý na alpské sedla a dramatičtější výstupy. Tento výstup se sedla na hřeben snadný až tak nebyl. Byla to sice jen hodina, ale v prudkým kopci s bizardním blátem z nočního deště všude kolem to byla doslovná mazanice. Na hřebenu docházíme k prvnímu velkému rozcestníku, kde potkáváme paní se třemi dětmi na výšlapu. Musím podotknout, že opět pršelo a vidět někoho v takovém počasí v lese je opravdu úctyhodné, ještě k tomu, když se jedná o maminku se třemi dětmi. A to nemluvím o tom, jak to perfekt zvládali.

Od rozcestníku jdeme asi hodinu a docházíme k prvním skalám. Pod prvním možným převisem děláme z té trochu suchého dřeva oheň na jídlo. Suché dřevo se dalo sem tam najít pod převisy skal a skalek. Po jídle jdeme dál. Nacházíme další a další skály. Skály jsou čím dál víc masivnější a z vrcholku jedné z nich sestupujeme do údolí, kde potkáváme studánku…

Nabíráme zásoby vody a pokračujeme dále údolím ke druhé části hřebene. Mám občas problémy s puchýři na nohách od bot, proto občas zastavujeme, a ošetřuji si poškozená místa.

 

Přelítneme silnici, která přetíná údolí, a potkáváme další velké skály. Drápeme se kolem nich na druhý hřeben. Po asi 2 hodinách chůze je z dály slyšet lomoz bouřky. Jsme nejistí, ale ne beznadějní. Vždyť s takovými stavy běžně počítáme, tak proč ten rozruch. Zvažujeme co dál. Jestli spát v krmelci, jenž byl dobře krytý před deštěm nebo pokračovat po hřebeni dá?

Rozdělily jsme se, a šly na lehko bez batohů hledat něco šikovného do blízkého okolí. Nikde nic. Krmelec je sice dobrý, ale řekli jsme si, že jdeme dál. Co z toho, když budeme spát pod střechou?? Máme přeci celty, a na hřebeni se dala najít všude rovina na postavení přístřešku.

 

Minuly jsme různé přírodní atrakce z těch nej uvedu zaniklé hradisko z doby bronzové, nebo horskou nivu s vypálenou vesnicí německými jednotkami za války. Za touto loukou mizíme do lesa mezi nízké stromy, kde natahujeme lana mezi stromy, jakožto konstrukce pro přístřešek. Statické lano v délce 3,5m je povinnou výbavou, protože se z něho dá udělat provizorní úvazek ke slaňování, nebo třeba taky kostra pro stanový přístřešek typu „áčko“.

Sotva jsme vypnuly celty, tak to začalo. Všude byl zase slejvák s hromy a  blesky. Skočily jsme rychle pod celty i s batohy,a už jen ležely. Musel jsem ještě vytáhnout spacák a nachystat se na spaní. V tomto uzavřeném prostoru se to dělá opravdu výborně. To co dělám jinde vteřiny, tady trvalo dlouhé minuty. Byl už večer takže pomalu odpadáváme a usínáme.

 

Ráno je slunečné a obloha samý blankyt. Kamarád se rozhodne vrátit na louku a udělat pár ranních fotek s východem slunce v pozadí. Já volím spánek. Před desátou máme vše sbaleno a jdeme dále po hřebeni na západ. Cesta je obstojná jako vždy. Klesání, stoupání, sem tam zajímavost pro fotku. Pro běžné lidi nic moc atrakce, ale pro nadšence poklad! Protože hlavní o co tady jde, je kontakt s přírodou, nebo alespoň s tím, co tu z ní zbylo.

Mineme další pravěké hradisko a dozvídáme se, že se jedná o nejvýše vybudované hradisko na našem území v dobách pradávných. Můžeme se bavit o dobách 0-5tis před.n.l.

Někdy po obědě scházíme na jednom rozcestí z hřebene k Vizovicím. Procházíme vesnicí, kde rveme ze stromů, to co potkáme zejména jablka a švestky. Po chvíli chůze docházíme do Vizovic na nádraží, odkud dále sedáme na zrovna přistavený autobus. Autobus nás odveze do Zlína, kde na nic nečekáme a přesedáme na druhy autobus. Jedeme pak rovnou na Vyškov a domů...