Příběh jedné etapy života

Na co si to v životě vlastně hrajeme? Kým, nebo čím jsme? Proč musíme toto, a ne tamto? Proč musím mít v hlavě stále to slůvko "Proč?"

Před mnoha lety, kdy jsem chodíval ještě na základku, chtěl jsem ze všeho nejvíc jedinou věc. Toužil jsem po rodině, klasické rodině, kterou jsem znal z hezkých filmů té doby. Měl jsem rád spousty věcí, ale v zásadě jsem se do ničeho nepouštěl bezhlavě, jako tomu bylo do mých 8 let.  Postupem času přišlo dospívání a doba puberty. Nebyl jsem jako ostatní, byl jsem mnohem více citlivý, a i když jsem chtěl být jako ostatní, byl jsem myšlenkami stále jinde. Zatím co mnozí řešili, kde si koupit cigára, jak vyloudat od rodičů drobné, já řešil to, že častokrát nemáme pomalu co jíst, a obával se s panickou hrůzou, kdy nás vystěhují z domu do holobytu, nedomluví-li se naši rodiče na placení nájmů. Ještě větší hrůzu jsem však měl z nočních návratů otce z hospody. Z jejich již nešťastného vztahu, zbyly totální trosky, a tak bylo doma docela často krušno.  Nejen díky tomu mne okolí soukmenovců ve škole začalo drsně formovat. I přes můj panický strach z násilí, začal jsem se stýkat se skupinkami, které toto vyhledávali. 

Když skončila základka, a já šel na učňák, situace se jen progresivně stupňovala. Prožil jsem si své první rvačky, kdy jsem dostával docela dost přes hubu. Už ani nevím, kdy se to zlomilo, ale stalo se to, a najednou jsem byl já ten, kdo určoval pravidla děje, zejména ve fyzickém násilí na ulici nebo barech. Už jsem nebyl tím, kdo čeká. Byl jsem dravec a lovec, který loví a útočí. Během následujících let, se ze mne stal dokonalý voják. Holky jsem po pár milostných bolavých romancích hodil za hlavu a ignoroval je. Doma jsem všechny mentální i fyzicky přerostl, a ostatní členy domácnosti osobně degradoval. A tímhle stylem šel můj život pár let. Kamarádi kteří mi nahradili rodinu, rvačky, chlast, mnoho úrazů, sem tam problémy se zákony.

www.youtube.com/watch?v=yRudsjBTnf4

Zhruba ve 25 začínám žít opět nový život. Nová práce, řidičák, nová přítelkyně a dítě. Tohle vše začalo postupně měnit můj dosavadní život. Záměrně říkám postupně, protože to tak snadné nebylo. A že jsem byl hlava svéhlavá, o tom může bývalá přítelkyni zajisté povykládat svoje. Uměl jsem zničit vše například Vánoce, Silvestra, oslavy, zejména ty rodinné, které jsem nemusel. Egoistický, výbušný a citlivý člověk, který se neohlíží dozadu. Takhle nějak bych se definoval. Netrvalo dlouho a přišly první zdravotní problémy, a ve 28 letech jsem trávil 3 měsíce doma po operaci levého kolene. Sotva jsem se uzdravil, odvezli mne do nemocnice na operaci ledvinových kamenů. Ani jsem se nestihl doléčit, a už mne dělali detailní vyšetření operace žlučníku. Docela situaci obohacovaly i neřesti kolem nového bydlení, které jsem si pořídil s tehdejší přítelkyní a dcerkou. Majitel domu ve kterém jsme bydleli, nezaplatil energie, a tak nás plynárny v únoru odpojili od média, což bylo po mém návratu z nemocnice doslova emoční tornádo. A s tím to jsem se protloukal do mých 30 let.  Nicméně jsem z trendu minulých let postupně odcházel, a určoval si díky změnám priorit nový styl života, abych jej pak stejně jednoho dne rázně utnul. 

V mých 30-ti letech stojím v nové práci, po tom co jsem se rozešel opět svobodný. Stejně tak stojím taky sám ve velikém bytě, se splátkami nikdy nešetřící hypotéky. Přestal jsem chodit do druhé práce, protože jsem se z toho málem zcvokl. Těžké pocity viny z rozchodu a samoty řeším útěkem do všech možných koutů světa, které plním různými aktivitami v podobě sportu. A takto mne to nějakou dobu i baví, a ž do doby, než mne definitivně zastaví zdravotní stav. Bylo to rychlé a dost bolestivé. Ze dne na den jsem se díky zádům přestal hýbat, a trvalo to dobrých několik měsíců, tuším i rok a půl. Nastal čas konce utíkání před sám sebou, a začala doba přemýšlení, o tom co se to vlastně v mém životě děje. Díky kamarádce, která mi nabídla jiný pohled životní filozofie, jsem objevil něco nového, nečekaně mírumilovného než jsem doposud znal. Nastartovala se ve mne nová vlna esoterického myšlení, plné pozitivního myšlení, přijímání životních faktů, lásky a jiných aktivit. Ale jak se říká, kdo lítá moc nahoře, o to víc tvrdě dopadá. Přes všechno co jsem přijal, věřil, přišli nejdříve malé a pak velké "Bum-bum" rány v podobě úrazů. Další malá kapitolka za mnou. 

Nyní ve 33-ti letech po dalším z drsných dopadů zjišťuju, že jsem opět nepochopil vůbec nic. Co je vlastně život? Podle čeho máme žít? Fráze typu: "Proč jsem si toho nevážil? Kam jsem dal rozum? Co blbnu? Proč jsem se tak debilně zachoval?" "Proč si neřeknu, o to co chci?!" A mnoho dalších. Nebudu rozmatlávat své pocity, ale zkusím popsat dojmy formou jednotlivých bodů. Budou pravděpodobně ovlivněny emocemi, ale tak už to při psaní chodí.

Ubrečenec:  "Nikdo za tebe práci v životě neudělá! Chceš-li něco změnit, začni pokud možno hned! A když ne, nesváděj to na okolnosti! Ať už se ti to líbí nebo ne, jsou to jen výmluvy. Kdo opravdu chce, způsob si najde."

Pozitivní umělec: "Je opravdu málo lidí, kteří jsou přirození a rodilí pozitivci. Chvála jim, život jim kvete pod rukami. Avšak ti, kdo si na to hrají, nebo tomu jen věřit chtějí, většinou hodně tvrdě narazí. Kdybychom na zemi měli jen meditovat a lítat v oblacích, nenarodily bychom se na zemi v říši lidí. Jsme přesně tam, kde máme být, a máme žít tak, abychom byly tady a teď maximálně naplněni. Naplněni budeme tehdy, budeme-li v životě spokojeni"

Nic nemám: "Nestačí dělat maximum v tom, co si myslíte, že je potřeba udělat. Musíš zabrat opravdu velmi tvrdě, a nejvíce v té části osobnosti, ze které máš panickou hrůzu a prosadit se! Jinak to nikam nepovede!“

Svoboda: "Jsi zodpovědný za vše, co se ti v životě děje. Na nikoho nic shazovat, nebo se vymlouvat nemusíš. Všechno je jen tvým dílem, nebo reakcí na tvé činy. Argumentovat můžeme všichni, jak chceme, je to prostě fakt.

Věřící: "Ať už jste věřící čehokoliv nebo jakéhokoliv náboženství, věřte tomu, že vám žádná bytost nepomůže tak, jako vy sami! Osud vás obdaruje nějakým potěšením a to jak si to pojmenuješ je jen na tobě. Štěstí, smůla, dar nebo úděl… je to jedno. Člověk má pro stejnou věc tisíc pojmenování, a v každou dobu jej bude měnit. Důležité je uvědomit si to, že osud nám tyto volby do života dává, ale jak se k nim postavíme, je už jen a jedině na nás!!! 

www.youtube.com/watch?v=CAC8hnePoMI

Nikdo tady za tebe nic neudělá!  Je to dřina, ale po každé dobře vykonané práci přijde odměna, kterou můžeš vychutnávat, až do doby než přijde nová výzva. Vše je o uvědomění a sebedisciplíně, s dávkou optimismu a lásky život pokvete. Když to pochopíš, budeš opravdu žít. 

JE TO TVUJ ŽIVOT, VEZMI JEJ PEVNĚ DO RUKOU A NEPROMARNI!  

Lukasz