Setkání se stínem

                                        

...po cestě v zákoutí něčeho co neumím popsat, jsem uviděl černý obličej s jasnýma a pronikavýma očima, který se skrýval ve stínu a pozoroval mne. Nebál jsem se! Byl jsem na to po těžké cestě příliš zoufalý, a tak jsem zahájil dialog:

Já: "Kdo jsi?"

On: „Jsem tvá Skrytá Identita. Baví mne skrytě v ústraní pozorovat zajímavé věci.“

Já: "Co chceš?"

On: „Pozoruju tvůj zápas, tvůj bolavý životní příběh. Těším se z toho.“

Já: "Jdi pryč!"

On: „Nechci! Chci být s tebou.“

Já: "Běž pryč! Nechci tě tady“ Zesiluji důraz, ale to mne v celé té situaci přivede ještě k větší úzkosti.

Já: „Jdi pryč!  Chci být sám pánem svého života!“ Po vyslovení posledních hlásek, čekám s obavou, na reakci, co se bude dál. Přízrak odchází!

Při odchodu jen sklesle řekl: „Je to tvůj život. Nemůžu zde být, když nechceš. Odcházím, ale vrátím se, až budeš mít zase slabou chvíli.“ 

 

S úlevou přichází postupem času i uvědomění toho, že jen lidské vědomí může být pánem svého žití. Stíny nemají žádnou moc, když jim to nedovolím!

Že jen lidské vědomí je zodpovědné za to, že se necháme stíny chladně ovládat. Vím, že když budume silní a uvolnění, dokážeme prosvětlit své žití teplým světlem tak, jak budeme potřebovat. Stane se tak tehdy, budeme-li schopni stát se nezaujatými pozorovateli svého nitra. Tehdy když si budeme jasně uvědomovat své emoce a myšlenky, ale nebudeme jim dávat jakoukoli hodnotu.

 

Je to věčný boj světla s tmy, kde nikdy nemůže žádná strana zvítězit, protože jsou cyklem rovnováhy a oba nemohou jeden bez druhého být. Bez světla totiž neexistuje stín, který učí, a bez tmy nemůže být ani světlo, díky kterému mám chuť, se s radostí rozletět…

Lukasz