Soumrak

Neděle… blíží se soumrak dne a já zvažuju, co s pomalu načatým večerem. S vědomím že jsem chtěl jít ven, touhou nadýchat se čerstvého horského vzduchu, přitom se uvolnit lehkým během, se rozhoduju pro půjčení auta a vyjetí na blízký vrchol Grenchenbergu.  Slunce začíná ztrácet na intenzitě, a tak honem naskakuju do vozu a pádím za město, abych najel do ostrých alpských serpentin místního pohoří Jura. Po půl hodině dravé jízdy, za kterou nejsem zrovna pyšný, stojím na parkovišti Untergrenchenberg (Spodní Grenchenberg).

Vybíhám z auta, beru si do rukou svou zrcadlovku a svižným tempem zaujímám bojové postavení na úpatí vyvýšeniny nedaleko parkoviště. Pohledy jsou nádherné. Nebe hraji barvami azurové modře, s červánkovým nádechem zapadajícího Slunce. Šedesát kilometrů vzdálené Alpy směrem na jih, se v dály, prsní, a svým dominantním rozpoložením v krajině. Působí jako obrovitá zeď, kterou jen málokdo umí projít. Do nebe šahající vrcholy hor, jsou již touto dobou z většiny sněhově bílé, a zapadající Slunce jim krásně barví špičky vrcholků. Jsou jako svíčky se žahnutými plamínky…

Na západní straně se pro změnu rýsují menší kopcovité hory, podobné těm našim českým. Horizont uzavírá hora s vysílačem na jejím vrcholku. Celá západní strana je zabarvena do červánkové barvy s jasnými žlutými prvky pramenící od Slunce.  Je to krásný pohled, který bere z plic dech.

Když jsem se nabažil nádhery, pramenící přímo ze srdce Vesmíru od Slunce, zabalil jsem zrcadlovku, vytáhl bundu, a s pocitem že je všemu konec, se začal rozběhávat a nabral tempo směrem na východ po hřebeni Grenchenbergu.  To jsem ještě netušil, co uvidím… Už po pěti minutách uvolňujícího běhu, spatřil jsem od západu po nebi valící rudou vlnu.  Musel jsem úžasem zastavit a kochat se. Nikdy jsem totiž nic podobného takhle intenzivně neviděl. Celá západní obloha jakoby se probudila a vůbec při tom, nešetřila všemi odstíny červené barvy. "Pane bože to je neuvěřitelná nádhera!" Z výšky 1400 metrů nad mořem s tak krásně rudým Sluncem, které bylo již schováno za horizontem hor, line se taková krása. Nebe jako by bylo v ohni, žlutá, červená, vínová… jedna veliká záře od západu pramenící sem k řece Aaře, tekoucí pod horou.  Nemám u sebe fotoaparát, ale vůbec nelituji, protože jsou věci, které se fotit prostě nemají, ale je potřeba je umět vychutnat. „Když je to tak krásné tady na cestě mezi stromy, jaké to asi bude na samotném vrcholku Obergrenchenbergu?“ Tato myšlenka mi dala ještě více energie, a zapadající Slunce teď rozpálilo i mne samotného. Je to úžasný pocit, jsem jako pták v ohnivém nebi. Je to jakoby bájný Fénix před setměnním vzlétl z hnízda, a já mu kdysi tady dole dělal společnost. Nebe je azurové modré, a jakýkoliv oblak, mráček, či nádech oparu hrají jasnými barvy červánkových barev.

Vybíhám po silnici, uhýbám na pěšinu, předbíhám jednu branku pro dobytek na pastvách, druhou a už jsem na krajích útesů. Míjím pána se třemi dětmi, zdravím je pádím dál k vrcholu. Probíhám kolem další skupinky lidí, kteří sem přišli stejně jako já dát sbohem tomuto dni za doprovodu ohňové oblohy. Pozdravím se se všemi mávnutím rukou, a s ohněm v zádech mířím přímo na nevyšší vrcholek skalního útesu. Jsem tady! Zavál mi na to do boku ledový vánek. Kouknu na jih, kde vládou stále dominantně Bernské a Savojské Alpy. 

Před nimi veliká světélkující kulisa města Bern, jehož světélkující tečky osvětlení odsud z Grenchenbergu připomínají zrní pohozené na zemi. Ano, jako by byla vhozená na zem pro Fénixe, jež stanul dnešního večera z popela. Na západě vidím neutichající záři. Jen je více šero a temná modř kousek po kousku tlačí oheň zpět za Sluncem za poslední kopec horizontu, před kterým se na západní straně lesknou tři obrovská jezera Bielu, Neuchatelu a třetího mne neznalého. 

 „Asi mi tuto krásu nikdo neuvěří.“ Říkám si. „Ale co stejně to není důležité.“ Padám úžasem na kolena a sleduju upřeně přes dvacet minut nádheru, kterou jsem nikdy neviděl. „Slunce mne dnes významně překvapilo, motivovalo, a ukázalo sílu, jakou mé myšlení nepoznalo.“ Vedu vnitřní dialogy o scéně, jež se mi naskytla, mezitím se zvedám, protahuji se, a rychlou chůzí kopíruji pár metrů vzdálený okraj skalnatých útesů… Vracím se zpět. Prolézám brankou, druhou. Krávy, býci, telata i koně jsou již z pastvy doma. Přicházím na silnici a opět se již v šeru rozbíhám. Běžím a děkuji za vše, co jsem mohl dnes během tak krátké chvíle vidět. Běžím, mine mne auto. Běžím, již jsem pod korunami stromů. Běžím, ztrácím se ostatním ve tmě. Běžím, cítím se skvěle. Běžím…

Lukasz Kulesza (2014)