Zimní přechod Kraličáku

                                               

Psal se prosinec, venku mrzlo, ale byl tu taky volný víkend a ten jsme i tentokrá plně využili. Posledních pár výprav jsme prodělaly v Alpách nebo na Slovensku, takže volba zůstala pro tentokrát na Moravě.

Na Severovýchodě Moravy kousek nad pramenem řeky Moravy se dominantně vystavuje holý hřbet hory Kralický Sněžník 1491m n.m. Je jen o jeden metr nižší, než nejvyšší hora Moravy Praděd, ale má své obrovské klady. Není zde totiž tolik lidí, a není zde jiná cesta, než pro pěší. Ani chaty v blízkém okolí zde nehledejte.

 

Vyjíždíme vlakem z Brna, přestupujeme a přestupujeme v Ústí nad Orlicí na malý osobáček. Courák nás doveze až k vlakové stanici u Červeného potoka. kde vystupujeme. Hned za nádražím je velký vojenský bunkr, nově zrekonstruovaný armádními nadšenci. Těchto objektů naleznete ve zdejším okolí mnoho. Některé jsou malé, jiné velké, některé ještě větší….

 

Jdeme nějaký ten kilometr přes pole, a sem tam se propadáme po kolena do namrzlého sněhu. Po chvíli jsme u selnici, po které stoupáme až k hřebínku, kde přecházíme na rozcestí na pěší cestu. Cesta zde není již upravována pro provoz aut, takže nazouváme sněžnice a jdeme s nimi. Bez nich už to je dost náročné. Výstup po hřebínku se sněžnicemi není snadná věc, ale po nějaké době se nacházíme na úpatí hřbetu samotné hory. Zahajujeme bez rozpaků výstup na samotný vrchol a cestou potkáváme partu Poláků. Za chvíli vycházíme rychlým tempem na vrchol a docházíme k rozvalinám zaniklé horské chaty. Chata vyhořela někdy počátkem minulého sgtoletí. Od těch dob zde nic nestojí. Ostatně to je to nejkrásmější koření této tvrdé hory. Děláme jen zběžně  pár fotek, a musíme rychle dolů, protože vichřice a mráz jsou tak silné, že to nemůžeme v propoceném oblečení vydržet.

 

Procházíme kolem pramene Moravy, kde v zápětí potkáváme hlídku horské služby, vracející se na základnu. My ovšem do kotliny pod horou nesestupujeme, a pokračujeme kopírováním státní hranivr dále na severovýchod po hřebeni. Po nějaké době dorážíme na cestu, která je v létě sjízdnou autem, ale člověk musí mít povolení Národního parku! Z cesty odbočujeme na pěší lesní cestu doleva. Na lesní cestě zhruba po hodině chůze potkáváme dva dobrodruhy, kteří se rozhodli strávit noc v iglu. Když jsme procházely kolem, a následně prohodily pár vět, tak měli zhruba 1/3 stavby za sebou. No na to že bylo zhruba 15-16hodin to nebylo zrovna optimální. Tma bývá v zimě docela brzy.

Já měl v kapse ale trumf! Z předešlé návštěvy na Kraličáku v loňském roce, jsem věděl o seníku pár kilometrů odtud. Zrychlily jsme tedy tempo. Mráz už přibýval se zapadajícím sluncem na intenzitě, a mě se nechtělo vytahovat záložní rukavice, a to byla krutá chybka.

Dorazily jsme k seníku se soumrakem. Můj drahý kolega na místě zjistil, že máme prázdnou bombu na vaření teplé stravy, takže jsme trávily v -12°C pár dní se studeným jídlem, pitím, prostě vším… 

Snědly jsme tedy co se dalo, a po převlečení do suchého oblečení se snažily zalézt do spacáků, který je těchto podmínkách jediným zdrojem tepla. Moje zmrzlé ruce mi však nedovolili jakoukoli manipulaci. Podcenil jsem to, když se mi nechtěli vytahovat záložní rukavice. Naštěstí byl na tom kolega o něco lépe a tkaničky mi rozvázal. Hodily jsme rychle do igelitky zabalené boty a vsunuli do spacáku, a pak  jsme za nimi skočily i my. Nechat zpocené boty na mrazu do rána je opruz všech opruzů! Boty jsou pak tvrdé jak beton, a vy je musíte následně rozchodit. Z praxe to trvá i hodiny! Rozhodně nedoporučuji…

Ráno se budíme příjemným vylézáním z vyhřátého spacáku do mrazu. Musíme rychle, protože lidské potřeby pravidla neznají. Po snídani nám to nedá a tak využijeme můj skvělý nápad. Totiž vysvléknout se do půl těla, a mráz nemráz se vymáchat ve sněhu, a pak zase do teplého suchého oblečení. Hned je tepleji…

 

Ze seníku vycházíme směr východ,  Šli jsme ryze dle kompasu, bez cest, prostě jen tak mezi stromy a loukami, zimní krajinou, terénem hluboce zasněženým.

I když byl hluboký sníh, tak se sněžnicemi to byla naprostá paráda. Vřele doporučuji. Vylezly jsme po pár hodinách z lesa na louky táhnoucí se do údolí. V dáli byl vidět Praděd, a v blízké dály pak druhý hřeben na, na který budeme co nevidět stoupat. Prošly jsme údolím, a vystoupali na druhý hřeben vedlejšího masivu. Odtud jsme se musely držet již značené cesty, protože jiná cesta nebyla optimální. Na posledních paprscích slunce předtím, než se schovalo pod mraky, jsme provedly oběd, a mazaly dál na východ. Sem tam potkáváme zajímavé a krásné věci. Docela zajímavé zjištění bylo, že voda tekoucí z pramene byla teplá jako čaj v létě ve srovnání s okolní teplotou.

Navečer docházíme k turistické chatě, kde nás nechá paní za symbolický poplatek přespat dole ve sportovní místnosti. Chtěly jsme spát venku, ale došly jsme jinam, než jsme plánovaly, protože tempo v tomto tzerénu nebylo takové, jak jsme plánovaly. No a taky protože byla tma, tak hledání místa na spaní nebyla nálada, a spát venku vedle chaty ve stanu mi připadalo dost uhozený. Nehledě o tom, že chata byla narvaná k prasknutí lidmi, kteří by se na nás dívali jak na výstavu Lega v museu.

Budíček byl docela brzo, tuším před sedmou. Vyrážíme rychle dál po hranici na severovýchod po úpatí Rychlebských hor, ciž je další horský masiv Hrubého Jeseníku. Hrubý Jeseník se dělí de-facto na 4 základní masivy: Nízký Jeseník, Rychlebské hory, Kralické hory a Hrubý (velký) Jeseník.

Cestou potkáváme sportovní kroužek na ranním výběhu na běžkách. Mineme pár vrcholů a z posledního se vydáváme opět dle azimutu a mapy ke konci cíly do vesnice Horní Lipová. Jdeme přímkou podle mapy. Tu a tam mineme cesty, ale neřešíme je, protože máme tu svou. Trochu jsme uhly z kurzu, což nám přineslo asi 1,5km zacházku od místa kde jsme měly původně vyjít, ale i tak jsem spokojený.

 

Závěr byl již brnkačka. Docházíme do vesnice, a kontaktujeme našeho zdejšího kamaráda. Setkání probíhá ve zdejší vyhlášené restauraci, kde se výborně vaří, a ještě lépe pije. Nakonec děkujeme za pořádnou porci fazolové omáčky s klobásky. Ještě se zde spolu s místním kamarádem zdržíme pár chvil a jdeme na vlak. Zdvořile odmítáme odvoz na nádraží, a vychutnáváme si posledních pár kilometrů pochodu.  Přicházíme na vlak a míříme zpět přímým spojem do Brna.